V roce 2002 se o vojenský převrat venezuelské vlády snažila administrativa prezidenta George W. Bushe. Neúspěšně. Nyní se o to pokouší tým prezidenta Donalda Trumpa. Proč zrovna Venezuela, když další autoritativní režimy, jako například Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty či Bahrajn, mají se Spojenými státy dlouhodobě velmi vřelé vztahy? A mnoho dalších autoritativních režimů v Africe, Latinské Americe či Asii.
Ministr zahraničních věcí Spojených států Mike Pompeo nazval před několika dny vládu Venezuely „morálně zbankrotovanou“ a „v jádru nedemokratickou“. Mohl tak pojmenovat i výše zmíněné země, které navštívil začátkem ledna. Bohužel místo toho úsměv střídal úsměv a nepadla zásadní kritika jejich nedemokratických způsobů vládnutí. Tento dvojí metr je výsměchem demokracie ve světě.
Přitom mají Venezuela a například Saúdská Arábie mnoho společného. Obě země jsou centrálně řízené ekonomiky a závislé na vývozu ropy. Zásoby tohoto tekutého zlata totiž patří v těchto zemích k největším na světě. Dusí je však neefektivní byrokratický aparát, korupce a klientelismus.
Od roku 2014, kdy došlo k dramatickému snížení ceny ropy, se Venezuela a Saúdská Arábie potýkají s velkými ekonomickými problémy. Situaci navíc zhoršily sankce Spojených států uvalené na Venezuelu v roce 2015, a tak se postupně tento stát propadá do těžké krize. Země trpí velkou nezaměstnaností a hyperinflací. Za posledních několik let opustily Venezuelu takřka dva miliony lidí.
Saúdská Arábie ale také čelí vážné ekonomické hrozbě. Mezinárodní měnový fond jí předpověděl, že do roku 2020 zbankrotuje, pokud nepřistoupí k zásadním hospodářským reformám. I proto vládce Saúdské Arábie, princ Mohamed bin Salmán, zadržel a uvěznil minulý rok na několik měsíců přes 300 nejbohatších lidí a propustil je až poté, co navrátili část ze svých obrovských majetků.
Jak Venezuela, tak Saúdská Arábie jsou známé v porušování lidských práv. Desítky, možná stovky disidentů a různých aktivistů sedí ve vězení. Přesný počet není znám, protože v obou zemích jsou média pod palcem vládních elit. Ve Venezuele na demonstracích umírají lidé. V Saúdské Arábii jsou pro jistotu demonstrace úplně zakázané. Volby jsou v obou zemích čím dál tím větší fraškou. V Saúdské Arábii to vlastně ani žádné volby nejsou. O tom, kdo bude vládnout, rozhoduje víceméně královská rodina.
Ekonomická situace ve Venezuele je pravda mnohem kritičtější. Podle Freedom House však v porušování demokratických svobod hraje zase prim Saúdská Arábie. Je tam každoročně useknuto přes sto hlav. Oběti jsou většinou osoby, které nespáchaly žádnou vraždu. Existuje podezření, že jsou hrdelní tresty často politicky motivované. V Saúdské Arábii jsou brutálně potlačovány menšiny a ženy mají minimum práv. Kritizovat Saúdskou Arábii se novinářům nevyplácí, protože mohou skončit rozsekáni na padrť.
Kromě toho je Saúdská Arábie známá tím, že dlouhodobě pomáhá extremistickým skupinám. A v roce 2015 rozpoutala s podporou Spojených států válku v Jemenu, která se stala v poslední době asi nejhorší humanitární katastrofou po válce v Sýrii. V konfliktu doposud zahynulo přes 50 tisíc lidí a asi 12 milionům hrozí smrt hladem.
Mají-li Venezuela a Saúdská Arábie tolik podobného a Saúdská Arábie je v respektování demokracie a suverenity zemí vnímána lidskoprávními organizacemi jako mnohem větší zlo, proč se Spojené státy dlouhodobě snaží svrhnout vládu Venezuely, zatímco vedení Saúdské Arábie se těší obrovské podpoře Spojených států?
Odpověď nemá co dočinění s demokracií, jak se nám snaží namluvit američtí vládní představitelé, ale s ropou, se zbraněmi a geopolitickými cíli Spojených států.
Ropa–zbraně–dluh
Podle americké finanční společnosti Bloomberg od 70. let existuje mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábii nepsaná dohoda. Spojené státy se v ní zavázaly nakupovat ropu ze Saúdské Arábie a poskytnout této zemi vojenskou pomoc a vybavení. Na oplátku Saúdská Arábie slíbila investovat petrodolary zpátky do státní pokladny USA a financovat tak americký dluh. Postupně se tak stala jedním z největších věřitelů. Kdyby chtěla své peníze zpátky, Spojené státy by se dostaly do existenčních problémů.
Navíc Saúdská Arábie je největším dovozcem zbraní ze Spojených států. Předloni se zavázala nakoupit během příštích deseti let zbraně v hodnotě 350 miliard dolarů.
A konečně – od 50. let minulého století je Saúdská Arábie důležitým partnerem v implementaci amerických geopolitických zájmů na Blízkém a Dálném východě. V nedávné době sehrála důležitou úlohu v konfliktechv Afghánistánu, Iráku, či Sýrii. Nyní je důležitým partnerem v tažení proti Iránu.
Na víkendovém mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN k situaci ve Venezuele Mike Pompeo jejím členům pohrozil: „Buď jste na straně sil svobody, anebo jste v lize s Madurem a s jeho šíleným chaosem.“ Pokud Spojené státy nezmění svou politiku k Saúdské Arábii a k dalším spřáteleným autoritativním režimům, pak takové výroky zní přinejmenším pokrytecky a nemohou být brány vážně.
Je zřejmé, že pod rouškou demokracie jsou skryty obchodní zájmy a boj o moc. Ačkoliv Venezuela a Saúdská Arábie patří k největším vývozcům ropy do Spojených států, Venezuela nedisponuje vzájemnou dohodou typu „ropa–zbraně–dluh“. Navíc Venezuela není prodlouženou rukou Spojených států v mezinárodních konfliktech a netají se podporou Iránu.
Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že vměšování se do vnitřní politiky států či dokonce intervence a puče prohlubují nestabilitu a v některých případech končí občanskou válku. Země Latinské Ameriky jako Guatemala, El Salvador či Honduras, které si tím v druhé polovině 20. století prošly, o tom ví své. A nedávné vojenské intervence v Libyi, Iráku či dlouhotrvající konflikt v Afghánistánu také nepřinesly mnoho dobrého, jen další lidské utrpení a pokračování autoritativních režimů. Je na čase opustit mentalitu studené války.
Nicméně prezident Donald Trump je otevřený i přímé intervenci ve Venezuele. Při pondělní tiskové konferenci Bílého domu novináři dokonce postřehli v zápisníku jeho poradce v otázkách bezpečnosti Johna Boltona poznámku o kontingentu o pěti tisících vojácích. Ti mají být posláni do Kolumbie, pravděpodobně na hranice s Venezuelou. Zdá se, že všechny možnosti vměšování jsou opravdu na stole.
Autor: Radovan Dluhy-Smith
Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.
