Pokud liberální média podávají zkreslený obrázek o mezinárodním dění, podkopávají tím nejen svou vlastní věrohodnost, ale především ženou vodu na mlýn populistům jako Zeman a Trump. V Respektu by o tom měli přemýšlet.
Profesor Noam Chomsky z Massachusettského technologického institutu patří mezi první západní kritiky předpojatosti liberálních médií. Jeho kniha Výroba souhlasu, která vyšla v roce 1988, nabourala iluze o jejich objektivitě.
Paradoxně, s volbou prezidenta Trumpa, který pravidelně dezinformuje a manipuluje s informacemi, se téma předpojatosti liberálních médií znovu otevřelo. Trump, tak jako u nás prezident Zeman, často liberální média uráží a označuje je za tak zvané „fake news“ – vylhané zprávy, což je pojem, který naopak liberální média razí pro obsah nových dezinformačních webů. Snaha politiků Trumpova typu zpochybňovat obsah liberálních médií by ovšem byla marná, kdyby se nemohla vůbec o nic opřít. Tak to ale bohužel není.
Na Západě se již našlo pár odvážlivců ze světa liberálních médií, jako například bývalý šéf největšího nekomerčního rádia ve Spojených státech National Public Radion, Ken Stern, kteří na neobjektivní zpravodajství liberálních médií upozorňují. U nás je taková debata teprve v počátcích. Přitom samozřejmě i zde liberální média informují veřejnost selektivně, filtrují informace, které se nehodí do liberálního diskurzu, a naopak zdůrazňují ty informace, které ho umocňují a posilují.
Takto bohužel často pracuje i jeden z lepších českých časopisů, Respekt. Podívejme se třeba na jeho poslední dvě vydání číslo 12 (19. – 25. 3. 2018) a číslo 13 (26. 3. – 2. 4. 2018), v nichž vyšly články „Vraždím, tedy jsem,“ „Dohoda, nebo spravedlnost“, „Putin dobyvatel“ nebo „Jak se vyznat v syrské válce“.
Nemám rád Rusy, tedy jsem
V prvním článku nazvaném Vraždím, tedy jsem, autoři selektivně konstruují události a okolnosti březnového útoku nervovým plynem na bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie. Text nepřipouští sebemenší pochybnost, že za útokem stojí Rusko. V závěrečných dvou odstavcích protiruský sentiment kulminuje větou: „Celý svět teď ví, kdo, jak otřesným způsobem a koho přesně v Salisbury napadl.“ V čísle 13 je již Putin dokonce vyobrazen s chemickou maskou na obličeji.
V prvním článku nazvaném Vraždím, tedy jsem, autoři selektivně konstruují události a okolnosti březnového útoku nervovým plynem na bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie. Text nepřipouští sebemenší pochybnost, že za útokem stojí Rusko. V závěrečných dvou odstavcích protiruský sentiment kulminuje větou: „Celý svět teď ví, kdo, jak otřesným způsobem a koho přesně v Salisbury napadl.“ V čísle 13 je již Putin dokonce vyobrazen s chemickou maskou na obličeji.
Nicméně podle šéfa protiteroristických operací Scotland Yardu, Neila Basu, bude vyšetřování trvat několik týdnů či měsíců a je tedy zatím pouhou spekulací někoho za útoky kategoricky vinit. Autoři článku dále neuvádějí, že v září minulého roku Organizace pro zákaz chemických zbraní, celosvětově respektovaná autorita a nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2013, potvrdila ukončení ruského programu chemických zbraní včetně zničení všech zásob, což zahrnovalo i nervově paralytickou látku, která byla použita při útoku v Salisbury.
Kromě toho, přední čeští chemici poukazují na to, že vůbec není vyloučeno, aby nervový plyn Novičok byl v malém množství vyroben za určitých okolností i v České republice či v jiných evropských zemích, včetně Velké Británie. Autoři Respektu nesdělují ani to, že několik kilometrů od místa činu se nachází významné britské vojenské zařízení, Porton Down, které se zabývá výzkumem chemických zbraní. Všechna takováto zjištění samozřejmě neznamenají, že Rusko není za útok zodpovědné, ale vnášejí do tématu kontext a zdrženlivost, která je prozatím namístě.
Článku by také prospělo, kdyby autoři hlouběji popsali situaci kolem spolupráce britských elit a ruských oligarchů. Ti podle listu The Guardian vlastní v Británii, především v Londýně, reality, advokátní a PR kanceláře v hodnotě přes jednu miliardu britských liber.
Vzájemné obchody elit jsou podle listu zahaleny v tajnosti, z důvodu obav z korupce a mafiánských praktik, do kterých mohou být zapleteny třeba i špičky britské politické scény. Na tento problém často poukazuje například i přední kritik Putina, Alexej Navalnyj.
Skandály odhalující masivní daňové úniky jako Panama Papers či Paradise Papers ukazují, jak zkorumpovaní mnozí příslušníci západních politických elit jsou a jak upřednostňují osobní ekonomické zájmy před zájmy veřejnými. Čerstvý příklad nabízí Francie, kterou nyní otřásá skandál bývalého prezidenta Sarkozyho, jenž měl obdržet milióny eur od libyjského diktátora Kaddáfího.
Jak je třeba možné, že Wilbur Ross, ministr obchodu USA, vydělává desítky miliónu dolarů na zakázkách od ruské společnosti Sibur, kterou vlastní zeť ruského prezidenta Putina, a jeden z nejbohatších ruských oligarchů Kirill Šamalov? Je v pořádku obchodovat s režimy, které odsuzujeme a značkujeme jako autoritářské či totalitní? A toto není ojedinělý případ.
Případy z mnoha zemí ukazují, že korupce a mafie stírají ideologická přesvědčení. Je to řeč špinavých peněz, která často končí smrtí.
Dohoda možná, spravedlnost jistě ne
Jedním z nejsmutnějších příkladů v daném ohledu je Kolumbie. Což nás přivádí k dalšímu článku v Respektu Dohoda, nebo spravedlnost, který se právě současné situaci v Kolumbii věnuje. I v něm se nabízí neobjektivní popis situace, když autor viní z násilí víceméně jen levicové partyzány, ze skupiny FARC.
Jedním z nejsmutnějších příkladů v daném ohledu je Kolumbie. Což nás přivádí k dalšímu článku v Respektu Dohoda, nebo spravedlnost, který se právě současné situaci v Kolumbii věnuje. I v něm se nabízí neobjektivní popis situace, když autor viní z násilí víceméně jen levicové partyzány, ze skupiny FARC.
Přitom v posledních dvou dekádách potlačovaly lidská práva i za cenu masakrování a vystěhování tisíců místních obyvatel především pravicové, polovojenské složky. Často byly najaty místní oligarchií, zkorumpovanými politiky, či nadnárodními korporacemi, jako je proslulý producent banánů Chiquita. Cílem bylo dostat se k lukrativním pozemkům, ovlivnit volby či zavřít ústa těm, kteří informovali o různých nekalých praktikách.
V daném kontextu se hovoří o termínech para-politika a para-ekonomika, což znamená využití různých ozbrojených zločineckých skupin k politickým, či ekonomickým účelům. Zapojení Spojených států do popsaných praktik v rámci Plánu Kolumbie, obzvláště v letech 2001-2010, analyzují mnohé respektované zahraniční noviny, Amnesty International, či britská rozvojová organizace Oxfam. Podrobně o tom píše i americký profesor Nazih Richani z Univerzity v Keanu.
Diskutované články časopisu Respektu svým tónem připomínají doby studené války. Žijeme však v jiném, globálním světě. Není to svět konfliktu Západu proti Východu, ale svět nadnárodního kapitálu, ve kterém se celosvětové zisky legálně, ale často i nelegálně, přelévají do kapes globálních elit, jež nezná hranic nejen geografických, ale ani lidských.
Mainstreamová liberální média v západních demokraciích vytvářejí a ovlivňují veřejné mínění většiny obyvatelstva, a měla by být tedy velmi obezřetná, aby se nestala loutkou politicko-ekonomických zájmů. Nebylo by to totiž, bohužel, poprvé.
Bush dobyvatel
Ke zdrženlivosti v případu Skripal, ale i v jiných tématech, jež západní politické elity předkládají jako jednoznačné, by mělo vést memento neslavné role, kterou západní média sehrála kolem války v Iráku v roce 2003. Tehdy se utvrzovalo celosvětové veřejné mínění v tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. To se nakonec ukázalo jako jedna velká lež.
Nicméně, západní koalice, vedená Spojenými státy, Irák vojensky napadla. Výsledkem války byly statisíce mrtvých, nárůst terorismu, migrace, vznik tak zvaného Islámského státu a destrukce společnosti, ze které se Irák nevzpamatoval dodnes.
Házení viny na Putina a Rusko se v poslední době nebezpečně stupňuje, vzpomeňme třeba na různá obvinění z ovlivňování prezidentské kampaně v USA, či konflikt v Sýrii. Jedno i druhé má však mnohem složitější kontext a souvislosti. Skandál kolem společnosti Cambridge Analytica a manipulace s více než padesáti milióny facebookových profilů potencionálních voličů to ukazuje v plné síle.
Ale zpátky k Rusku. Jestliže časopis Respekt nazve článek o ruském prezidentovi celkem drsně jako Putin dobyvatel, jak by pak měly vypadat články o prezidentech Spojených států, kteří od konce studené války mají za sebou hned několik krajně problematických invazí: Panama, Afghánistán, dva vpády do Iráku a Libye.
Podle americké pobočky organizace Lékaři za sociální zodpovědnost (také ona dostala Nobelovu cenu míru, v roce 1985) zahynulo v konfliktech jen v Iráku, Pakistánu a Afghanistánu 1,3 milonu civilistů. Spojené státy měly v roce 2013 po celém světě kolem šesti set vojenských základen a na zbrojení v roce 2016 vynaložily více než následujících deset zemí dohromady. Spojené státy podporují Saúdskou Arábii v bombardování Jemenu, který se podle OSN nachází na pokraji humanitární katastrofy.
Jak se v syrské válce nevyznat
Ale v Respektu v článku Jak se vyznat v syrské válce se třeba nedočtete o západní podpoře extremistických skupin, včetně Islámského státu https://www.theguardian.com/world/2015/dec/20/most-syrian-rebels-sympathise-with-isis-says-thinktank, či o tom, že je výsledkem zahraniční politiky Spojených států v Iráku a v dalších zemích Blízkého východu. Přitom k takovému závěru došel i bývalý poradce ministryně zahraničních věcí, Condoleezzy Riceové, David Kilcullen, či bývalý agent FBI a odborník na boj proti terorismu, Ali Soufan.
Další věrohodné zdroje západních akademiků, odborníků či respektovaných novinářů, kteří tvrdí totéž, lze snadno doložit. Jestliže je Putin „dobyvatel“ a Rusko země, „pro nějž konflikt představuje smysl vlastní existence“, jak píší autoři Respektu, zůstaneme-li objektivní, jak pak pojmenujeme prezidenty a vládu Spojených států?
Nechci v žádném případě návrat do předlistopadových časů, a veřejně proti tomu vystupuji. Přednáším, organizuji veřejné debaty, účastním se demonstrací, podepisuji petice. A nedělám si iluze o autoritativním režimu v Rusku. Prezident Putin a skupina oligarchů kolem něho vládnou v Rusku surově a pevnou rukou.
Demokracii je nutné bránit. Nicméně, proč kvůli tomu psát polopravdy a uchylovat se k jednobarevnému vidění světa ve smyslu Západ versus Východ tak, jak se tomu propůjčují novináři Respektu?
Nechtěl bych, aby z mého článku vyznělo, že diskutované články jsou postaveny na lžích. Vůbec ne, s většinou informací se dá souhlasit. Problém leží v tom, že se v nich říká A, už se ale neřekne, že je tu i B. Jsou podjaté a nevyvážené.
Bohužel, neznalost či neochota analyzovat témata z různých úhlů pohledu, do hloubky a v souvislostech, neznamená jen snižování vlastní věrohodnosti či možnost být nařčen z šíření tak zvaných fake news lidmi jako Trump či Zeman. Především je to nahánění vody na mlýn populistům a šiřitelům různých konspiračních teorií, extrémním hnutím a stranám.
Autor: Radovan Dluhý-Smith
Radovan žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.
