Reklama
 
Blog | Radovan Dluhý-Smith

Jak umírají demokracie. Trump není příčinou

Demokracie může být u nás a ve světě v nebezpečí, varují mnozí politologové. Mezi nimi i profesor Harvardovy univerzity Steven Levitsky. Vychází z teze, že jsou Spojené státy propagátorem demokracie ve světě.

V souvislosti s vydáním českého překladu knihy How Democracies Die (Jak umírá demokracie) poskytl Steven Levitsky rozhovor pro internetový server Seznam. V něm mimo jiné uvedl, že v „v 70. a 80. letech vzniklo s podporou Západu mnoho demokracií – v Latinské Americe, ve východní Evropě, v mnoha afrických zemích. Tam je nebezpečí rychlého konce demokracie“.

Nyní podle Levitského bude především záležet na tom, co se stane s demokracií ve Spojených státech a jestli bude USA nadále propagovat demokratické systémy ve světě tak, jak to bylo v minulých desetiletích. „Jedním z vážných důsledků Trumpova prezidentství je, že poprvé za více než jednu generaci tady máme vládu, která se vůbec nezajímá o demokracie ve světě,“ tvrdí americký profesor.

Opravdu poprvé?

I diktátoři se někdy hodí

Souhlasím s tím, že úpadek demokracie ve Spojených státech by měl neblahé důsledky na zbytek světa. Avšak teze, že jsou Spojené státy propagátorem demokracie ve světě, je zavádějící. Podíváme-li se totiž mimo východní Evropu, tak Spojené státy od začátku 20. století spíše mařily a podkopávaly slibné pokusy o nastolení demokratických režimů ve světě.

Nepochybuji o tom, že Putinovo Rusko či stále více se rozpínající Čína jsou jasnou hrozbou pro demokracii ve východní Evropě. Kvůli tomu však nemůžeme ignorovat historická fakta o expanzivní politice Spojených států, tak jak se k tomu často uchylují mnohá mezinárodní mainstreamová média a známí zahraniční politologové. Čeští publicisté a politologové komentují problematiku podobně.

Přitom jsou to právě Spojené státy, které dlouhodobě podporují diktátorské režimy a negativně se vměšují do zemí, které mají našlápnuto k demokratickým změnám. A nejde jen o „ojedinělé“ příklady během studené války, které jsou často ospravedlňovány tím, že byly přece nevyhnutelné v rámci takzvaného ideologického boje proti komunismu. Dobyvačnou zahraniční politiku Spojených států můžeme sledovat dávno před obdobím studené války a po něm. Je tedy správné za vše vinit nynější prezidentství Donalda Trumpa?

Ano, Trump má obrovskou tendenci k autoritářskému vládnutí a z hlediska vnitřní politiky Spojených států a hrozby demokracie je prezident Trump asi opravdu něco výjimečného. Co se však týče vnější politiky USA, jedná se opravdu o novou strategii? Trumpova jednostranná rozhodnutí na mezinárodní scéně ve stylu „America First“ a jeho podpora autoritativních režimů k prosazování amerických geopolitických zájmů, to přece není nic nového.

Agresivní diplomacie

Trumpovo prezidentství je možné chápat jako výsledek dlouhotrvající strategie Spojených států, jejíž kořeny sahají do začátku 20. století. V roce 1904 přijaly Spojené státy tzv. Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně (1823), který dal jakési právo intervenovat v zemích Karibiku a střední Ameriky. Tato rozpínavá politika byla brzy pojmenována samotnými americkými politiky jako „big stick“ či „gunboat diplomacy“, tzn. diplomacie velkého klacku, vyhrůžek a dělových člunů.

Podle amerického profesora historie Waltera LaFebera umožnil Rooseveltův dodatek rozpoutání agresivní zahraniční politiky nejen v Latinské Americe, ale později i na dalších kontinentech. K podobnému závěru došel i profesor Serge Ricard z Pařížské univerzity. A jak detailně popisuje britský politolog Christopher Davidson v knize Shadow Wars, Trumanova, Eisenhowerova či později Bushova doktrína byly plynulým pokračováním tohoto dodatku a Spojené státy tak po druhé světové válce pokračovaly v implementaci různých zásahů a tajných operací např. na Blízkém a Dálném východě.

Zpátky do Latinské Ameriky. Podle amerických historiků Thomase Baileyhoa Alana Brinkleyho použily Spojené státy Rooseveltův dodatek k intervencina Kubě (1906–1909), v Nikaragui (1909–1910, 1912–1925 a 1926–1933), na Haiti (1915–1934) a v Dominikánské republice (1916–1924).

V 50. letech Spojené státy založily tzv. Školu Amerik, vojensko-politické středisko, kde kromě klasického vojenského výcviku byly vyučovány protipovstalecké taktiky včetně mučení a teroru. Desítky absolventů tohoto střediska se staly v zemích Latinské Ameriky pozdějšími diktátory nebo veliteli různých vojenských složek, často nechvalně známých pro jejich brutalitu a porušování lidských práv.

Operace Kondor nebo Contras

Oceňovaný americký historik a profesor na Newyorské univerzitě Greg Grandin podrobně ve své knize Empire’s Workshop analyzuje zahraniční politiku USA v Latinské Americe po druhé světové válce. Líčí, jak Spojené státy poskytovaly autoritativním režimům Latinské Ameriky finanční a technickou pomoc při nákupu zbraní, často šlo i o výcvik jednotlivců, praporů a armád a o logistickou pomoc v zaslání vojenských poradců či v identifikaci nepohodlných lidí a skupin.

V roce 1954 svrhnuly v Guatemale Spojené státy demokraticky zvoleného prezidenta Arbenze a začátkem 70. let se podobný puč za přispění americké CIA opakoval v Chile. V obou zemích pak byly nastoleny brutální pravicové diktatury, které po dlouhou dobu teorizovaly své obyvatelstvo. V rámci Operace Kondor během 70. let Spojené státy napomáhaly pravicovým diktaturám Brazílie či Argentiny, které násilným způsobem potlačovaly opozici ve společnosti. Při této operaci bylo zavražděno více než 60 tisic nevinných lidí včetně studentů, učitelů či náboženských představitelů.

Profesor Grandin dále ukazuje, jak v 80. letech USA v zemích střední Ameriky podporovaly různé pravicové polovojenské složky, eskadry a komanda smrti v boji proti levicovým skupinám. Nejznámější povstaleckou skupinou podporovanou Spojenými státy byla skupina Contras, později označená za teroristickou organizaci. V Nikaragui Contras zorganizovali kolem 1300 teroristických útoků (vypalování škol, klinik, zemědělských farem), při kterých zahynulo na osm tisíc lidí. Tato a další fakta si můžeme přečíst také v knize britské novinářky (BBC World Service) Grace Livingstoneové Zadní dvorek Ameriky. Výmluvný je v tomto směru též Národní bezpečnostní archiv a práce odborníka na Latinskou Ameriku Petera Kornbluha.

Vměšování USA do zemí Latinské Ameriky pokračovalo i po skončení studené války. Spojené státy byly spoluorganizátory pučů na Haiti (1991 a 2004), ve Venezuele (2002) a Hondurasu (2009). A kromě toho se zúčastnily různých vojenských operací proti opozici v Guatemale, El Salvadoru a Kolumbii.

Výsledkem agresivní politiky Spojených států v Latinské Americe od začátku 20. století po současnost jsou desetitisíce mrtvých a zmrzačených lidí. A kromě pár výjimek také dlouhodobě nestabilní demokracie, které se neustále zmítají v ekonomicko-politických krizích, vedoucích k dlouhodobé migraci z regionu.

Je s podivem, že profesor Levitsky, který se specializuje na Latinskou Ameriku, tuto negativní roli zahraniční politiky v demokraciích Latinské Ameriky ignoruje. Ba naopak, historicky ji vnímá jako pozitivní faktor při budování tamějších demokracií.

Vystoupit z bubliny

A nejedná se jen o expanzivní zahraniční politiku Spojených států v Latinské Americe. Jak píše řada historiků, akademiků a oceňovaných novinářů, Spojené státy podporují autoritativní režimy, využívají intervencí, zorchestrovaných pučů a dalších tajných operací CIA také v Africe, na Blízkém či Dálném východě.

Chceme-li upřímně znát, proč demokracie umírají, měli bychom být v naší snaze důslední. To jest na jedné straně vidět pro nás nebezpečné autoritativní režimy například v Rusku a Číně a odsoudit jejich expanzivní politiku na Ukrajině, v Gruzii, Tibetu či kdekoli jinde.

Na druhé straně to také znamená vystoupit z iluzorní bubliny toho, že Spojené státy a Západ jsou za všech okolností tvůrci a strážci demokracií. A nebát se kriticky na to poukázat. Východní Evropa není celý svět a existuje spoustu příkladů, kdy demokracie nedostala šanci kvůli vnějším zásahům ze strany Spojených států.

Dalším krokem bude pečlivé prozkoumání, proč tomu tak je. Klasické ospravedlnění, že šlo o potlačení komunismu či islámského radikalismu, neobstojí před příklady vojenských intervencí z doby, kdy komunistická hrozba ještě neexistovala a před mnohými fakty o dlouhodobé západní podpoře islámského extremismu.

V podtitulku knihy Stevena Levitského Jak umírá demokracie stojí, že historie může odhalit naši budoucnost. Pokud ale zastíráme historická fakta, pak budoucnost demokracie je opravdu ohrožena.

 

P.S. Článek byl publikován začátkem ledna na ČT 24. Od té doby zahraniční politika Spojených států postoupila zase o krůček dál. A nyní je, zdá se, na řadě Venezuela.

Radovan Dluhy-Smith

Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama